Setkání s ředitelem Taiwan Tea Experiment Station v Lugu bylo samozřejmě velice poučné a inspirativní. Steve je jedna z největších odborných kapacit na tchajwanský čaj a velmi ochotný a nápomocný chlapík. Kromě odborné činnosti sám také čaj občas vyrábí a dopéká a jeden ze svých čajů také hned zalil v konvičce. Klasický styl dongdingského čaje byl patrný, ale čaj byl poměrně bohatý, aromatický a nebývale dlouhý. Jak se ukázalo, pocházel z hor Shan Lin Xi, jen styl pečení byl typický pro tuto oblast. Je zajímavé, jak místní čajová veřejnost bere oblast Shan Lin Xi, Zhu Shan a Dong Ding za jaksi charakterově spojenou a velmi si blízkou s tím, že Shan Lin Xi mezi nimi zaujímá jakési výsadní postavení. Probíráme se Stevem kromě mnoha jiných věcí vývoj charakteru čaje v Dong Dingu a Steve popisuje fenomén z devadesátých let, kdy začal být populární vysokohorských čaj a jeho odlehčená, zelenější a málo oxidovaná verze, což se projevilo v odklonu od silnější oxidace a silnějšího pečení, které se začalo mírně hanlivě říkat Lao Ren Cha, tedy „čaj starého muže“. 
Zalili jsme ještě pár dalších čajů, všechny vlastě v tomto „stařeckém“ stylu, ovšem z různých oblastí a kultivarů – San Lin Xi, Ali Shan, Mingjian Cui Yu (tento velmi mile překvapil) a také došlo na vzorky z Darjeelingu, které jsem mu vezl. Nakonec jsme dostali doporučení na mladého, talentovaného teamakera v Dong Dingu, který se věnuje pečení na dřevěném uhlí, za kterým jsme se hned rozjeli.
Po krátkém hledání jsme ho zachytili v procesu zpracovávání právě posbíraných lístků. Čaj právě rozprostřeli k vnějšímu zavadání a tak jsme měli přibližně hodinu času na degustaci. Ochutnali jsme dvě mao čcha (ano, slyšíte správně, surový čaj! ovšem s výchozí surovinou na výrobu čaje pchuer to nemá nic společného, ale jedná se o nepečený, právě zpracovaný oolong) a tři hotové čaje, jeden lepší než druhý, podzimní a zimní sběry, včetně dvou pečených na dřevěném uhlí. Nemohu nezmínit pro mě překvapivou věc, kterou je obliba podzimního čaje. Údajně je specifický tím, že má vyšší množství taninů, které hrají roli v dalším procesu pečení, kdy se mění na jiné polyfenoly, které dodávají čaji specifické aroma. Skutečně i nám se podzimní čaj jevil jako nejlepší – bohatý, kořenitý a velmi intenzivní. Pan Lin Po Shuen nám na variabilitě barev nálevu vysvětloval různé stupně pečení a způsob, jakým se rozhoduje, kdy a jak bude čaje péct. Ochutnali jsme také jeden archivní čaj, ve kterém se začala projevovat typická nakyslost, která je údajně způsobená kyselinou galovou, která se uvolňuje při rozpadu proteinů v procesu stárnutí. Tento proces prý vrcholí okolo 25. roku a urychluje se právě pečením. Bohužel jsme nerozuměli více … Hmm. Možná jsem se spolu s tibetštinou měl věnovat také čínštině, ale kdo mohl vědět, že romantické představy v bujarém mládí často převáží nad praktickými kroky …
Chtěli jsme koupit vlastně všechny Linovi čaje, ale proces zavadání se nedal zpomalit a pan Lin musel odejít. Odjeli jsme tedy i my, což se vlastně později ukázalo jako šťastné řešení. V tu chvíli nás však, po počáteční euforii z čajů, ovládlo zklamání, že jsme čaje nestihli koupit.
Ten den jsme se mnohé naučili a zároveň zjistili, že je stále více a více nezodpovězených otázek. Čaj zatím žádný, výběr tradičních dongdingů samozřejmě nulový, neboť je sklizeň opožděná, o času potřebném k tradičnímu pečení ani nemluvě. Začínám být lehce nervózní, protože počasí není ideální a zatím se na nás štěstí zrovna dvakrát neusmálo. Naštěstí tento článek píši s časovým odstupem a to, co jsme zde objevili pár dní po tomto výletu, kdy jsme se do Lugu a okolí vrátili, je podstatně optimističtější, neřkuli výtečné… Ale mezitím se přihodilo mnohem více… Zůstaňte naladěni, pokráčování příště (jestli bude dost času, samozřejmě:-)
