Příjezd do malého domečku na návsi v Dong Dingu je poměrně příznačný. Hned jak vystoupím z auta, objeví se ve dveřích malá, veselá postava energického pana Su. Culíme se na sebe a já se skoro rozeběhnu mu podat ruku. Mám radost, že ho vidím v dobré kondici. Ruku mi samozřejmě nepodá (jako bych nevěděl, že ruka se podává jen na rozloučenou, kdy už bychom se nikdy neměli vidět:-) a místo toho mi říká: „tejg jór be:g, kam“ a cupitá do své výrobny, kde praží letošní čaj. Sundá bambusový kryt, stáhne celé síto dolů z elektrické pražičky a ať čaj prý otočím. Nekompromisní přivítání a kontrola jestli jsem nezapomněl… Myslím, že jsem snad prošel a těch pár pražících pokusů, které jsme v Karlíně prováděli, mě udrželo v dostatečné kondici. Stejně jako minulý rok mě uloží na bambusovou rohož mezi pytli čaje a už nás postrkuje k lehké večeři o osmi chodech, kterou připravila úctyhodná paní Suová. Postupně se k nám přidává několik jejich přátel, se kterými po večeři popíjíme pár letošních čajů, z nichž nejzajímavější je Dong Dong Hong Cha, kterou kompletně ručně zpracovala paní Su z ranných jarních lístků jejich přírodní čajové zahrady. U tohoto krásného, elegantního a laskavého čaje zabředneme do debaty s jedním z hostů, který se jmenuje Nie , pochází z Puli a čaji se jako koníčku věnuje dlouhou dobu. Osvětlí nám, proč má vlastně nejradši čaje z Dong Dingu. Je to prý tím, že čaje vysokohorské jsou příliš divoké a chladné, stejně jako vrcholky kopců. Čaje z nížin vyrůstají zase ve vysoké vlhkosti a teple, ani to prý není pro tělo dobré. Zato čaje z Dong Dingu pocházejí z míst, které jsou přesně ve středu, v ideálních podmínkách. Ani vysoko, ani nízko, ani teplo ani zima. A nejen to. Oblast Dong Ding se totiž nachází ve středu Tchajwanu a to je prý také velmi důležité, neboť sever Tchajwanu je chladný (ano, říkal jsem mu, že u nás teď sněží) a jih zase příliš horký. 
On prý jako praktikující Čchi kungu vyznává tento pohled… No každopádně je to pohlad zajímavý a do určité míry zábavný. Mě osobně totiž také čaje z Dong Dingu velmi vyhovují, je to ale podle mého názoru spíš způsobem zpracování, delší oxidací a hlavně typickým stylem pražení (o kterém bude určitě ještě řeč), které dělají čaj přijatelný nejen pro zažívání, ale obecně pro tělo. Samozřejmě jsme toho probrali mnohem více, pán měl velmi zajímavé a trefné postřehy, na kterých jsme se shodli, i když každý ze svého pohledu. O to zajímavější bylo, když mi podal svou vizitku na které stálo, že je profesorem optoelektroniky, docentem fyzikální fakulty university v Illinois a výzkumníkem ústavu nanomateriálů z nějakého japonského institutu. K další debatě nad krásami Mírovy meruňkovice, která prý nepochybně byla na výsledných 52% ředěna vodou z tajícího sněhu, neboť se její vůně okamžitě rozvolňovala na patře, už jsem se bohužel připojit nemohl. Kromě toho, že kořalku nepiju, začal Su vytahovat své další domácí a zaručeně naturální produkty, které nám se svou mantrou „its nature, good for health“ nepřestával rozlévat. Jeho domácí vína z tchajwanských oliv, meruněk a jiného lokálního ovoce předčil švestičkový likérek, který profesor přeložil jako „enzyme“ a který mi přišel ideálním (avšak jak se později ukázalo ne zcela účinným) prostředkem na náš „jet leg“.
toto není paní Suová…ikdyž… možná paní Linová
Ráno (okolo 11., ale stále ještě naše pátá ranní) nás po snídani čeká první degustace již pečených wulongů. Dva zimní a dva jarní, z nichž jeden vyniká typickým aroma, které nám je povědomé z minulého roku a které nese rukopis hong pej kung fu (kdo nevíte, mrkněte do článků z minulého roku) pana Su. Je spíše lehčí, nedominuje, vlastně jen hezky vytahuje přirozené aroma čaje. Je to jeho typický styl, jemnější než budeme svědky o něco později ten den, ale vlastně tak nějak koresponduje s jeho celkovou filozofií jakési přirozenosti věcí. Tento čaj nás velmi zajímá a pamatujeme si jeho označení číslem 2. Po degustaci vyrážíme na zahrady, kde již paní Suová (ano ta, co v pět stává, aby připravila snídani, obstarala domácnost, začala pražit čaj a vyrazila do práce) se svou partou sběraček pilně očesává čerstvé lístky z čajovníků, které patří některému z příbuzných pana Su. V téhle vesnici je pouze 49 domácností a většina patří buď ke klanu Su nebo Lin. Někteří jen čaj pěstují, jiní jen zpracovávají a další ho praží. Někteří samozřejmě dělají vše, ale je to spíše výjimečné.
Místo rolování, opakované lisování….
Pan Su nás veze do města, kde probíhá zpracování. Tuto malou továrnu jsem navštívil minulý rok a byl jsem poměrně překvapený změnou technologie „rolování“, která se změnila vlastně v jakési lisování. Snad vám o ní povím více při nějakém promítání u nás v Karlíně.
Za chvíli pokračujeme dál a ocitáme se za čajovým stolem jakéhosi vysokého vyhublého pána s jadeitovým kruhem zavěšeným na srdci, který sedí ve společnosti tajemného, staršího, vážného člověka, s obarvenými vlasy, který je podobnými spirituálními objekty zcela ověšen. Podává nám ruku, předává vizitku a místní nám ho představují jako slavného tchajwanského věštce. Přeběhne mi po zádech husí kůže a tiše doufám, že nebude věštit… Vysoký hubený muž je prý vítěz jarní soutěže wulongů z Dong Dingu, který nám vypráví o své výjimečnosti, o svém vytříbeném stylu pečení a tom, že ON je skutečný mistr hong pej! Sakra, to je mi partička, máme to ale štěstí. Jdeme se podívat do jeho pražící místnosti, kde nás dále zasvěcuje do tajů svého pečení čaje. Samozřejmě spousta informací je velmi relevantních a zajímavých, skutečně se tím chlapík zabývá, ale jen se to z úst egomaniaka nějak nechce poslouchat. Ochutnáváme jeden z jeho čajů, který má skutečně styl pečení velmi tradiční, silnější a typický pro Dong Ding a když čaj pochválíme, tak si opět vyslechneme, kdo že je tam mistr. Naštěstí má pan Su už hlad a tak jedeme domů na oběd… Na stole je teplá rýže, obvyklých osm až deset chodů nás pomalu přestává překvapovat, ale kde je paní Su a kde na všechno bere energii (jíst jsme jí snad ještě neviděli, že by z čaje?) je stále záhadou. Po nenápadné hostině opět vyrážíme do terénu. Jako každý rok se s námi pan Su chce pochlubit y svého příbuzenstva a tak nás vozí po různých známých, kde nás, asi se slovy: „ tak to jsou ty moji pražáci“ ukazuje. Nejdříve ve vesnici Fenghuang (další z vesnic, která může své čaje označovat jako Dong Ding wulong) navštěvujeme malíře lokálního významu, kde pijeme archivní wulong a kde potkáváme zajímavého člověka, který jako jeden z mála ve vsi ještě peče na dřevěném uhlí. Jedeme tedy k němu ochutnat jeho výtvory a podívat se, kde má ve své prádelně v růžku místo, kde provádí tradiční pečení na dřevěném uhlí – mu tan hong pej neboli tan pej. 
Povídá nám jak své čaje peče a ochutnáváme čaj z minulého jara a vlastně ještě nedopečený čaj zimní. U tohoto stylu pečení se proces opakuje několikrát po sobě až do momentu, kdy je dosaženo ideálního stavu, jaký si majitel čaje představuje. Mezi jednotlivými fázemi pečení jsou různé časové intervaly, během kterých se čaj probouzí a zase usíná (slovy jednoho dongdingského farmáře), stejně tak i po závěrečné fázi pečení, která čaj „uzavře“ , se čaj v čase mění, dozrává a rozvíjí se… Vzorky byly poměrně zajímavé, s typickou pečenou sladkostí, ovšem „vnitřně“ byl čaj plochý, nezajímavý, bez hlubších tónů a barevnosti, které vycházejí ze zvládnuté oxidace. Tak nic…
Z Fenghuangu odjíždíme do vesnice Jonglong, kde hospodaří a své čaje s velmi citlivým použitím zemědělské chemie vytváří pan Su Yio Zhou. Ikdyž jsou právě v procesu venkovního zavadání čerstvě nasbíraných lístků (v tomto zamračeném počasí trvá téměř hodinu), udělá si čas, abychom spolu ochutnali letošní čaj. Z nabídnutých vzorků letos nezaujme zatím nic a tak nám chce alespoň udělat radost a vytáhne poklad ze svého archivu, což je asi ještě větší průšvih. Rodina už ale volá a začínají shrabávat zavadnuté lístky pod střechu k dalšímu kroku, kterému se říká vnitřní zavadání… 
Nasedáme do Suovi herky a jedeme za dalším farmářem, velmi sympatickým a šikovným panem Tadadam (jméno jsme nestihli, ale dodáme, co nejdříve J). Minulý rok snad vyhrál na soutěži Lugu Tea Farmers Association (vlastně největší a nejstarší čajová soutěž na Tchajwanu) stříbrnou medaili a stejně jako Zhou i on je velmi obezřetný v používání chemického ošetření. Oba dva čaje jsou velmi dobrá a my se dozvídáme, že i vzorek číslo 2, který jsme chutnali dopoledne, je též z jeho produkce. Další modely byly nepečené, jeden Dong Ding a jeden lehounce oxidovaný čaj z nedaleké oblasti právě pod horou Fenghuang ze zahrad v nadmořské výšce okolo 1200 m.n.m. Čaj s poměrně specifickým charakterem, zpracovaný ve stylu vysokohorským wulongů, šťavnatý a živý. Není však čas se rozhodnout protože nás čeká další degustace u pana Su, a tak odrážíme domů na nepečené dongdingy… V gaiwanech se ocitají čtyři, dva z nich poměrně impotentní a mdlé. Ze zbylých dvou vyčnívá wulong z velmi ojedinělým aroma a elegantní chutí, připomínající Bao zhong, který jsme si minulý rok přivezli z Miaoli od paní Teng. Samozřejmě vím, že farmáři v této oblasti pěstují i jiné kultivary než je klasický wulong (tak se totiž tady říká kultivaru chin shin), a tak se dedukcí dostávám ke kultivaru Da Mao nebo také Da pah, zřejmému původu květinově elegantního aroma. Rozhdoneme se však počkat na dopečení tohoto čaje a světlý dong ding zatím nevybíráme…
Další den nás čeká návštěva Taiwan Tea Reserch Center v Lugu a degustace s jejím šéfem Stevem, na kterou se moc těším… Ale o tom zase příště…
P.S. Omlouvám se sinologům, naprosto netuším, jak přepisovat jména a názvy lidí, čajů a míst. Samozřejmě i češtinářům za případné hrubky… většinou je jen čas sepsat pár řádků, ale již méně na opravy chyb, berte to tedy spíše jako spontánní výpověď než jako stylisticky a gramaticky korektní útvar. Děkuji za pochopení J
